První úsek cesty – Coimbra až Porto
Musím přiznat, že první úsek cesty, který pro mě započal v Coimbře a končil v Portu, byl hodně náročný. Vzhledem k tomu, že panovalo příšerné horko a cesta vedla většinu času po silnicích, šlo se mi těžko! Zároveň si tělo zvykalo na zátěž, kterou muselo najednou nosit celý den 🙂. Nicméně i tak to byl krásný zážitek. Na cestě totiž neřešíte nic jiného než najít další značku Svatojakubské cesty, která vám ukáže ten správný směr, sehnat si něco dobrého k snědku a ten, kdo nemá předem domluvené ubytování, nějaké si zajistit. Na cestě máte spoustu možností koupit si něco dobrého k jídlu, minete několik hospůdek, restaurací a obchodů. Není potřeba si s sebou nosit velkou zásobu jídla. Důležité je mít pouze zásobu vody v horkých dnech. Po pár dnech se vaše starosti rozplynou, hlava zrelaxuje, tělo se uvolní a vy dokážete být se svými myšlenkami nalazeny na jednu vlnu 🙂.
Portugalská cesta je značena velmi dobře. Následujete znak žluté mušle na modrém pozadí nebo pouze žluté šipky. Když náhodou sejdete z cesty, místní lidé vás vždy navedou správným směrem. Srdečný úsměv a pozdrav místních obyvatel z malých vesniček byl pro mě hezkým zážitkem a vždy mě dokázal nabít na další kilometry. I když místní neumí anglicky, vždycky se s nimi nějak domluvíte a oni jsou šťastní, že vám mohou pomoci 🙂 a občas dát i něco k snědku 🙂. Nemusíte mít tedy velké obavy z toho, že bez angličtiny nebo jiného jazyka na cestu nemůžete vyrazit. Neexistuje žádná bariéra, která by vám neumožnila si cestu projít, pokud po tom opravdu toužíte, jenom ta ve vaší hlavě 🙂.
Pojďte si tedy se mnou projít mých prvních 114 km.
1. den – Coimbra až Mealhada (24 km)
Ráno se probouzím poměrně brzo a se smíšenými pocity, jsem lehce nervózní a zároveň natěšená na nový zážitek. Na záda si horko těžko nasazuji batoh, který se nyní stane mým věrným kamarádem na několik dní 🙂. Naštěstí ho občas nechám za dveřmi mého ubytování a užiji si procházky i bez něj. Nacházím první značku a ani netuším, jakou radost mi přinese nalezení každé další. Člověk má na této cestě radost opravdu z maličkostí. Cesta je různorodá, občas procházíte malými vesničkami a míjíte krásné domy v portugalském stylu obklopené bohatě vyzdobenými zahradami, jako mávnutím kouzelného proutku se najednou ocitnete u dálnice a jdete po rušné cestě, která vás zavede do klidného a tichého lesa. Užívám si svůj první den na cestě. Kousek od mého ubytování nalézám malou vesnickou hospůdku, kde si ráda udělám zaslouženou pauzu na chlazené pivo nebo dvě 🙂. Je obrovské horko a pitný režim se musí dodržovat.
Po několika hodinách chůze přicházím konečně k mému prvnímu ubytování, kterým je mezi poutníky velmi oblíbený – Residencial Hilário. Nechávám si dát své první razítko do mého poutnického průkazu a jdu si hledat svou postel 🙂. V ubytování se můžete najíst, jsou zde nějaké sendviče a samozřejmě něco k pití, vše za rozumnou cenu. Ve všech albergue nebo jiných ubytovnách pro poutníky je velmi čisto a všude je možnost si přeprat a usušit své oblečení. Noc je krušná, protože je plno a v jedné místnosti nás spí hodně. Jsem ráda za své špunty do uší 🙂, tělo bolí, ale příjemný pocit z dnešního dne bolest několikanásobně přebíjí.
2. den – Mealhada až Águeda(26 km)
Ráno začíná velmi časně, všichni poutníci vyráží na cestu co nejdříve, protože v panujícím horku se chůze odpoledne nedá moc dobře snést. Mimochodem to si dnes zažiji na vlastní kůži, protože z ubytování vyrážím jako poslední (nemohla jsem se zvednout z postele) 🙂. Už chápu to brzké vstávání a v dalších dnech se tomuto rituálu ráda přizpůsobím. Rána jsou vždy nejpříjemnější, ptáci zpívají, vzduch je krásně svěží a všude panuje ticho a klid. Kolem jedenácté hodiny se ale o slovo začíná hlásit sluníčko a já začínám trošku ztrácet naději a elán, že tuhle cestu opravdu ujdu 🙂. Naštěstí dnes potkávám pár prima lidí a dokonce i dvojici Čechů, kteří mě udržují v tempu. To jsem přesně potřebovala. Cesta utíká mnohem rychleji a odpoledne konečně přicházím do dnešního cíle, kterým je Agueda – město barevných deštníků. Usedám do první restaurace, dávám si chlazené pivo a vynikající rybu. Škoda jen, že nemám dostatek síly na to si městečko projít. Je plné barev, pouličního umění a na jeho okraji se ukrývá obrovská přírodní laguna.
Dnes mě čekalo úžasné ubytování v Residencial Celeste, kde jsem měla pokoj sama pro sebe a navíc mě tam čekal obrovský balkón s křeslem a výhledem do neznáma 🙂. S chutí jsem si natáhla nohy a užívala si odpočinku. Čeká mě klidná noc bez chrápání 🙂 a ráno navíc velká snídaně. S tímto pomyšlením blaženě usínám.
3. den – Águeda až Albergaria A-Velha (18 km)
Dnešní ráno se o slovo hlásí puchýře. Už je to tak, bohužel ani speciální vyšlápnutá obuv a ponožky nepomohli a tak mi nezbývá nic jiného než si po zbytek cesty přidat další ranní rituál 🙂 a to oblepování prstů 🙂. Po královské snídani vyrážím vstříc dalšímu parnému dni. Dnes se jde hodně lesem a poprvé na cestě nepotkávám vůbec nikoho. Nohy mi těžknou a třetí den už cítím po celém těle velkou únavu. Chvilkami si dokonce říkám, co mě to napadlo za blbost jít neznámou portugalskou krajinou s těžkým batohem na zádech. Chmurné myšlenky ale brzy zaženu a snažím si uvědomit, proč jsem se rozhodla si tuto cestu projít. Dnes jsem se svými myšlenkami opravdu úplně sama 🙂 a není to vůbec špatné 🙂.
Mé další ubytování – Estalagem dos Padres, už mě vítá a nestačím se divit, protože jsem v něm úplně sama 🙂. Zrovna se chystám do sprchy, ale neuvědomila jsem si, že potřebuji čip pro návrat k sobě do pokoje. Nu a problém je na světě 🙂. Nemám u sebe vůbec nic a tak mě nenapadá nic jiného, než vyjít na ulici a čekat až kolem mě projde dobrá duše a zavolá majiteli ubytování, aby mě přišel vysvobodit 🙂. Naštěstí dobrá duše se objevuje vzápětí a i když mluví pouze portugalsky, z pohledu do mých vyděšených očí a z mé znakové, zmatené řeči, pochopí. Jsem zachráněna a konečně se můžu vydat na procházku městem, dát si něco dobrého na zub a zapít zážitky dnešního dne portugalským pivem 🙂. To mě tady v tom horku drží při životě, živá voda 🙂.
4. den – Albergaria A-Velha až Săo Joăo da Madeira (21 km)
Dnešní den mě čekalo, podle průvodce, 30 kilometrů a už ráno mi bylo jasné, že je to velké sousto a budu se muset kousek přepravit autobusem. Zjistila jsem si, že asi za 21 km mohu nasednout na autobus ve městě Oliveira de Azeméis a taky že se tak stalo 🙂. Opět panovalo šílené horko a já byla ráda, když jsem dorazila do zmíněného města, že už dalších 10 km nemusím šlapat po svých. Nalezení autobusové zastávky ve městě byla velká kovbojka. Je dost možné, že jsem stejně ušla dalších pár kilometrů, než se mi to podařilo 🙂. Naštěstí se na této cestě objeví vždy nějaký anděl, který vám pomůže. Jedna místní paní mě k zastávce dovedla a musím říci, že tady bych autobusové nádraží určitě nehledala. Jela stejným směrem a tak mi pomohla vystoupit, objala mě, udělala křížek na čelo a popřála krásnou a bezpečnou cestu. A já byla dojatá. Rozhodla jsem se dát si pořádný nášup a pivo k tomu 🙂. Poprvé jsem ochutnala tradiční portugalský sendvič zvaný Francesinha. Je v něm úplně všechno 🙂, sendvičový chléb, šunka, plátek hovězího masa, klobása, vejce, sýr a vše je zalito výbornou omáčkou. Portugalci jsou na toto jídlo pyšní a tiše mezi sebou soutěží, kde jí umí připravit nejchutněji. Snědla jsem vše a číšník mi složil velkou poklonu, protože takovou porci prý ještě nikdo nesnědl celou 🙂.
Ubytování v Central Suites Impacto bylo opět super, pokoj zase sama pro sebe. Po osvěžující sprše jsem se vydala na průzkum městečka a kousek od náměstí jsem potkala poutníky z dřívějších dnů. Přidala jsem se k nim a užila si s nimi krásný večer. Zítra ráno vyrážíme zase společně a já už se nemůžu dočkat až spatřím Porto a užiji si tam svůj dvoudenní odpočinek a portské víno 🙂.
5. den – Săo Joăo da Madeira až Porto (25 km)
Na tento den jsem se moc těšila, protože Porto, o kterém jsem tolik slyšela, mám dnes na dosah. Velmi chytře jsem si naplánovala pátý den nejvíce kilometrů, asi jsem při tom plánování vypila moc vína 🙂. Je nad slunce jasné, že 36 kilometrů opravdu nezvládnu, ale zkusím se hecnout a ujít alespoň 25 a těch posledních pár kilometrů se svezu, ještě uvidím čím 🙂. Ráno vyrážíme všichni na cestu a hned po pár kilometrech se zastavujeme na úžasnou snídani a kávu. Jde se mi dneska hezky, chvilku jsou mou společností tři Američané a později zase potkávám Irku, které dělá společnost prima Francouzka. Francouzka mluvila francouzsky a já lámaně anglicky a nebudete tomu věřit, ale my si rozuměly a povídaly jsme takto nejméně dvě hodiny 🙂.
Přicházím do městečka Grijó a rozhoduji se, zda budu pokračovat dál po svých. Nakonec si dávám pivo a v hospůdce narazím na taxikáře, asi nějaké znamení 🙂. Je to už jen pár kilometrů do Porta a tak se s ním domlouvám na svezení. Prý až si dočte noviny, usuzuji z jeho posunků a otráveného obličeje 🙂. A tak si popíjím ten skvěle vychlazený mok a najednou kolem mne projdou známé tváře z Čech, kteří mi dělali společnost před pár dny. Krásná náhoda, která vyplní mé čekání na taxikáře. Hurá a teď už jen nasednout a zamířit směr Porto. Čekají mě zde necelé tři dny poznávání jeho krás, odpočinku a ochutnávky portského vína.
Mohlo by se vám také líbit
Druhý úsek cesty – Porto až Vigo
Coimbra – univerzitní město
