Práce s naší myslí aneb jak i ze životních pádů vytěžit to dobré!!!
Po dlouhé době jsem se rozhodla sem přidat článek tak trochu odlišný od cestovatelských zážitků. V podstatě to trochu i s cestováním souvisí tak jako ostatně vše v našem životě souvisí se vším 🙂. A jak se nejlépe o tom všem přesvědčit? No samozřejmě vlastním zážitkem a zkušeností. To je totiž ta nejlepší škola, která nám dá možnost se buďto posunout dál nebo zůstat stát na místě. Obojí je naší svobodnou volbou a obojí je pro nás správné pokud to v tu danou chvíli takto cítíme. Myslím, že poslední dva roky pro nás všechny byly zatěžkávací zkouškou a zacvičily s námi především v oblasti vztahů. A to nejen ke svému okolí, ale především k sobě samým 🙂. Toto období, ať už si to připouštíme nebo nikoliv, nás má přivést k sobě samotným. K tomu jací jsme, co od života chceme, jaké máme sny a vize a jaký život si přejeme žít. Jsme donuceni si sundat černé klapky z očí a podívat se sami sobě do své duše. Mnohdy o tom jen rádi čteme, říkáme si, že to celé dává smysl, procházíme řadou kurzů, ale přesto nedokážeme nebo nemůžeme vystoupit ze své bezpečné zóny a jít svým touhám naproti. Co nám v tom tolik brání?
Stejně tak jako s vámi, kteří zabloudili na můj web, i se mnou poslední rok hodně zacvičil. A to jsem si myslela, že už mě nic nemůže překvapit 😮. Věřte, že může a vždy to přijde, když to nejméně čekáte! Já jsem se rozhodla jít svým snům naproti v roce 2019 po absolvování mé cesty do Santiaga de Compostely. A od té doby se strhla mela 🙂. Můj život se najednou začal odvíjet jiným směrem a já cítila jako bych tou cestou otevřela po staletí zavřené dveře. Na cestě jsem potkala svého pozdějšího irského partnera, kterému jsem propadla v první moment, kdy se naše pohledy střetly. A je velmi zajímavé, že právě Irsko mě vždy velmi přitahovalo, i když jsem tu zemi předtím nikdy nenavštívila. A tak padlo mé první odvážné rozhodnutí v celém mém životě. Odjedu za ním do Irska! Abych tu cestu neměla tak jednoduše vyšlapanou, přišel v březnu Covid a já tak znova zvažovala, jestli je odjezd tím správným rozhodnutím. Nebála jsem se, jen jsem cítila, že tuto cestu podniknout musím!!! A protože jsem se naučila důvěřovat a naslouchat svému vnitřnímu já, v červenci 2019 jsem úspěšně odcestovala.
Prvních pár měsíců bylo pro mě neskutečně těžkých. Najít práci tady v Irsku bez zkušeností a perfektní angličtiny byl oříšek. Naštěstí se podařilo a já začala uklízet ve škole kousek od mého bydliště. Byl to úžasný rok, který jsem strávila šťastná ve společnosti skvělých a milých lidí. Pořád jsem se ale hledala v tom, co bych chtěla dělat až se vrátím domů. Přesně jsem věděla, co už dělat nechci 🙂. Nu a další lekce na sebe nenechala dlouho čekat. V květnu tohoto roku mi můj vysněný partner oznámil, že se musíme rozejít. Do Prahy se se mnou prý nedokáže vrátit a tak raději náš vztah ukončí dříve než později. A mě se zhroutil svět! Na pár týdnů jsem ztratila sama sebe, víru v lepší zítřky a sílu postavit se zase na vlastní nohy.
Po pár týdnech meditací, promluv sama k sobě jsem ale zase získala sílu se na celou situaci podívat z jiného úhlu pohledu. Na svého partnera se nezlobím, je to jeho cesta tak jako já si musím jít svou. A já cítím, že tady v Irsku má cesta ještě nekončí! Jeden od druhého jsme se hodně naučili a on byl tím motorem, který mě přivedl do téhle krásné země. Hlava mi sice říkala něco jiného. Musíš jet domů, tam máš rodinu, kamarády a veškeré zázemí. A byl to právě pocit strachu, který se mě pokusil ovládat. Já ale vnitřně cítila, že ještě nepřišel ten správný čas a já nemohu utéct od rozdělané práce. A tak jsem udělala další odvážné rozhodnutí! V té době jsem netušila, jak vezmu peníze na pronájem tady, jak to bude s prací a jak vůbec tady mohu fungovat dál. Přesto všechno jsem se ale rozhodla věřit své intuici, zůstat tady a postavit se opět na své nohy!
Po tomto rozhodnutí se začaly dít věci. Jako by mi vesmír poslal zase trochu odměny za to, že jsem to nevzdala. Objevilo se ubytování v baráčku mé kamarádky, kterou jsem náhodou (dnes už vím, že to nebyla náhoda) potkala před třemi lety na letišti v Dublinu. Mohla jsem se tedy přestěhovat k lidem, které znám a se kterými se mi žije hezky. Zároveň po roce uklízení se objevila práce snů! Mohla jsem nastoupit do státní sféry na personální oddělení a starat se o veškeré kontrakty s lidmi po celém Irsku. Samozřejmě nic ale není zadarmo. Po roce uklízení si angličtinu příliš nezdokonalíte a i když jsem tvrdě celý rok studovala, stejně je praxe něco úplně jiného. Nu a tak jsem byla hozena do vody. Volej po celém Irsku, domlouvej se s manažery a postarej se o nové lidi od začátku až do jejich nástupu. Věřte mi, že se mi chtělo utéct, ale nemohla jsem! Musela jsem si touhle zkouškou projít, protože proto jsem přeci tady 🙂. Zároveň ale stále uklízím ráno a večer a tak vím, že v životě není nic zadarmo. A pokud člověk chce něco dokázat musí si jít za svými sny a tvrdě na nich pracovat. A někdy to opravdu bolí 🙂. Po dvou měsících jsem si ale práci na HR oddělení zamilovala a konečně jsem se v ní našla. Práce s lidmi, která mě baví a naplňuje. Myslím, že tahle cesta rozhodně nebyla zbytečná a já ještě sama čekám, jaké další dveře se pro mě chystají otevřít. Nebojím se do nich vejít, protože vím, že každá situace v mém životě mě může jen posílit a dát mi sílu věřit sama sobě a naslouchat mému vnitřnímu já!
Svým vlastním příběhem a zkušeností bych všem, kteří dočtou až sem 🙂, chtěla dát odvahu se do věcí pustit a nebát se jich. Zkušenostmi se učíme a je jen na nás jestli se z nich také poučíme 🙂. Když dokážete naslouchat své intuici tak si můžete být jistí, že vás vaše cesta dovede právě tam, kde se potřebujete něco naučit. S něčím se vyrovnat a hlavně být zodpovědní pouze sami za sebe. Od nikoho nic neočekávat, na nikoho se nezlobit. Protože právě ti, kteří nás nejvíce srazí nás také nejvíce naučí. Pokud si tohle uvědomíme tak se nám ty naše pády překonávají přeci jenom o něco lépe 🙂. A technik, kterých při tom můžete využívat je hned několik. Mě osobně hodně pomáhaly meditace, být sama se sebou, Wim Hofovo dýchání a studené sprchy. Nejvíce ale pro mě bylo důležité se přestat bát a žít ze dne na den. Dublin mě opravdu hodně naučil a já cítím, že si vzájemně s Irskem máme ještě hodně co dát!!!
Mohlo by se vám také líbit
